Mladá herečka Daňhelová okouzlila Oxford. Jaké bylo léto na slavné univerzitě?

Autor: dne 15 září 2017

Je mladá, je sexy, inteligentní a nesmírně temperamentní. Kombinace, která možná může vyděsit nejednoho muže, pro profesorský sbor na slavném Oxfordu šlo však spíš o velké plus. Herečka Anna Jiřinka Daňhelová se rozhodla udělat krok, na který by spousta jiných lidí zkrátka neměla odvahu. Ale vyplatilo se.

Nedávno jste dokončila studium herectví na Pražské konzervatoři, léto jste trávila na studijním pobytu v Oxfordu. Jak se začínající herečce taková možnost naskytne?
Potřebovala jsem především zlepšit v cizím jazyce. Angličtině jsem se chtěla věnovat přímo u zdroje a protože jsem se dozvěděla o letních univerzitních programech v Oxfordu, rozhodla jsem se do toho šlápnout a studium si nakombinovat s Univerzitním Summer Programem. Kromě klasického kurzu angličtiny jsem tak měla možnost navštěvovat některé přednášky týkající se mého oboru (kultura, potažmo zaměření na divadlo) a využít konzultací s profesory. Ze třicítky studentů na USP pak vybrali čtyři, kteří jsme dostali možnost přednést svou esej a poukázat tak na jakoukoliv společenskou problematiku. Doteď mi vlastně nedošlo, jak moc velké věci jsem se stala součástí. Už jen to, že jsme měli příležitost promluvit za mladou generaci a naše názory byly přinejmenším brány vážně.

Na USP jste byla jediná Češka, jak jste se s tím samotná poprala?
Ze začátku jsem byla moc ráda. Nikdo mi nerozuměl ani slovo ,,pivo‘,‘ tudíž jsem od rána do večera prostě musela mluvit anglicky. Tak to má být. Ale po dvou týdnech mi víc než cokoliv jiného chybělo normálně si o všem popovídat, postěžovat, sdílet, popsat pocity někomu, kdo tomu bude rozumět. Ačkoli jsem tomu nikdy moc nefandila, poprvé jsem tak upřednostnila „vylévání si srdce“ na sociální sítě. Zpětně se omlouvám a zároveň děkuji všem, co po půlnoci brali mé rozjívené telefony.

Je velký rozdíl mezi školami v České republice a na Oxfordu?
Určitě. Součástí USP byla příprava právě pro studium na místních univerzitách. Můžete si vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je studovat na té či oné univerzitě. Moc se mi líbil způsob, kterým tam studium probíhá. Jako na každé vysoké škole se samozřejmě věnujete svému zaměření , zkoušky tam ale neprobíhají vyloženě tak, že musíte zopakovat miliony informací, které jste se horko-težko naučila nazpaměť. Ve svém volném čase (jestli se tomu na Oxfordu dá tak říct) vlastně píšete neustále eseje na danou problematiku. Vypracováváte tak pokaždé novou studii, kterou konzultujete s profesory a debatujete o ní. Zkoušky tak probíhají formou debaty a rozhovorů. Ačkoliv studujete jednu z nejprestižnějších škol světa, studenti, kteří se na Oxford dostanou, ho pak už většinou také dostudují.

Co potřebuje obyčejný člověk k tomu, aby se dostal na Oxfordskou univerzitu?
Zapálení pro daný obor, hodně pevnou vůli trávit hodiny a hodiny v knihách, velmi dobrou úroveň angličtiny a v neposlední řadě hodně peněz. Peníze bych dala bohužel na první místo. Každý rok na Oxfordu má dva semestry, které ale trvají jen tři měsíce. Půl roku tak mají studenti volno. Pouze studium jednoho semestru vychází zhruba na 150 000 korun, s ubytováním a dalšími potřebami se v této destinaci vyšplháte zhruba k čtvrt milionu. A to je pouze jeden semestr. Za to u nás můžete vystudovat celou soukromou vysokou školu. Za opravdu vynikající výsledky můžete získat stipendium. Zažila jsem tam zajímavá setkání. V životě jsem například nepotkala nikoho, komu by stačily dvě minuty na nastudování celé stránky odborných termínů. A to ještě v jiném, než rodném jazyce. Myslím, že o některých z těchto budoucích vědců za svůj život ještě uslyším.

Studenti jsou tam tedy nepochybně vynikající, ale jací jsou to lidé?
Trochu smutní. Jsou hodně zahloubaní do nejrůznějších vědních oboru a měla jsem pocit, že jim unikají obyčejné všední radosti. Přitom kdykoliv se naskytla příležitost užít si trochu srandy, vypadali mnohem nadšeněji a měla jsem dojem, že je to pro ně svátek. Jsou většinou single, vřelé přátelské vztahy se tam nepěstují. Je zvláštní, že ačkoliv tvrdí, že žijí svůj sen, nevypadají štastní. A to ani profesoři, kteří na této půdě strávili celý život a společenského uznání se jim dostává více, než komukoliv jinému. Já sama se s radostí snažím žít pořád, možná i proto jsem tam byla trochu exot. Nicméně to brali velmi pozitivně.

Vaše závěrečná řeč na téma Intergenerational abyss (mezigenerační propast) se těšila z velkého úspěchu. Čeho přesně se týkala a proč jste si vybrala právě toto téma?
Hlavním tématem, které se nabízelo, byla imigrace. Věnovali se jí všichni, kteří se mnou závěrečnou esej prezentovali. Chtěla jsem něco jiného, něco o čem budu moci mluvit z vlastní zkušenosti a do čeho tak bude pro mě jednodušší promítnout i vlastni pocity. Přece jen jsem duší herečka. Upřímně se v politickém dění příliš nevyznám. Chtěla jsem poukázat na předsudky starších generací k modernímu pojetí tvorby. Troufnu si říci, že se o kulturní dění hlavně ve své zemi dost zajímám a minulý rok jsem se nejednou potkala s nepřijetím moderně pojatého představení právě kvůli předsudkům, nebo neochotě podívat se na věci jinak. Ve zkratce, laskavým způsobem jsem se tak snažila říci, že ačkoliv starší generace to ve svém mladém věku neměla rozhodne jednoduché, přežít v této společnosti pro nás mladší je těžké zase v něčem jiném. A je tedy nesmyslné neuznávat mladou tvorbu jen kvůli tomu, že se dělá jinak než bylo zvykem. Netýká se to jen divadelního prostředí, ve kterém se pohybuji. Také jsem byla jediná dívka, která tam tuto příležitost získala. Jsem za ni zpětně moc vdečná.

Máte po této zkušenosti ambici na Oxfordu studovat? Profesory jste přinejmenším zaujala. Je dost možné, že byste byla vhodnou kandidátkou…
To rozhodne ne. Je pravda, že jsme se tam všichni loučili s vědomím, že se příští rok potkáme u přijímacího řízení, ale já si od začátku jela do Anglie hlavně pro zkušenost a rozšíření povědomí o evropské kultuře. Oxford byl pro mě letní románek, který mi už tak nabídl víc, než jsem si vůbec dovedla představit. Osudovou láskou bych ho ale nenazvala. Na studium tam nemám ani peníze, ani hlavu. Naopak, mám myslím dostatečnou sebereflexi. Já sama jsem gymnázium nedostudovala pravě proto, že mi srdce velelo úplne jiným směrem. Rozhodla jsem se tenkrát deset měsíců před maturitou odejít z vesnice studovat herectví do centra Prahy. Až tak moc mě to táhlo k umění. Dodnes vzpomínám, jak mi čas strávený v lavici nad opakováním informací přišel ztracený. Že budu za pár let prezentovat svoje názory před profesory na Oxfordu, by mě opravdu ani ve snu nenapadlo.

Co zásadního vám tato zkušenost do života přinesla?
Když jsem odjížděla, uvědomila jsem si paradox, že ačkoliv všechno, jakákoliv problematika byla popsána a uložena pravděpodobně v jedné z Oxfordských knihoven, jako lidstvu nám to bohužel očividně nepomáhá. A pro mě osobně je důležitejší investice času do láskyplných vztahů, než do vědeckých teorií. Možná, že kdybychom takovým vztahům věnovali čas všichni, nebylo by zapotřebí tolik vědeckých teorií například kvůli nemocem. Ale to je úvaha pravdepodobně stejně tak naivní jako já sama.

Napište odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *