Mluvit upřímně o všem je ve výchově „zlato“

Autor: dne 23 listopadu 2018

Přísloví „mlčeti zlato“, neplatí vždy. Trvale „tichá domácnost“ je přesto, že se v ní nic hrozného neděje, o hodně nebezpečnější než ta „italská“, kde vzduchem létají ostrá slova a někdy i předměty. Komunikace je totiž v rodině neméně, a možná i víc důležitá, než ve firmě. 

Mluvit a domluvit se musí umět nejen dospělí mezi sebou, ale i s dětmi. Podle studie Stav české rodiny, co ji chrání a ohrožuje nadace Sirius se o jiných věcech než jen o provozu domácnosti mluví v 79 % rodin. Mezi nejčastější témata patří práce a zaměstnání (47 %), děti (31 %), zájmy a volný čas (28 %) či finance (17 %). Komunikace omezená jen na provozní záležitosti (kdo dojde na nákup, kdo umyje nádobí) oslabuje vztahy mezi členy rodiny.

Každý žije ve svém světě, do kterého druhého nepustí. Psychologové upozorňují, že větší pozornost pocitům, náladám a postojům dětí věnují vzdělanější a sociálně silnější rodiče. V ohrožených a problémových rodinách se těmto tématům věnuje jen přibližně polovina rodin.

Komunikační dusno dětem nesvědčí

I když rodiče nedokážou nebo nechtějí s dětmi probírat problémy rodiny, ty o nich dobře vědí. Mnohdy víc než slova, řekne pohled, držení těla, gesta… Nonverbální komunikaci se všímavé dítě nemusí učit na seminářích (ne nadarmo se mnohdy o dětech říká, že jsou jako opičky, které okamžitě okoukají naše chování).

Cítí napětí. Dusno v rodině znemožňuje dětem volně dýchat víc než dospělým. Díky svým omezeným zkušenostem si ovšem nedokážou změněné chování rodičů vysvětlit a nezřídka hledají vinu za jejich nervozitu, smutek, vztek a další negativní emoce v sobě. Psychologové se proto shodují, že zatajovat nebo dokonce lhát dítěti proto, aby se mu neublížilo, se rozhodně nevyplácí.

„O problémech je důležité mluvit s dítětem slovy, protože my o té nemoci mluvíme, i když nepoužíváme slova. Děti jsou přeborníci ve čtení nejen jazyka, ale i toho, jak se tváříme, jak držíme tělo, takže z nás poznají, jak se cítíme a může je to znepokojit,”uvádí dětská psycholožka Mgr. Lucie Michálková působící na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Manuál k dětské duši

Není žádné téma, o kterém by se nemělo s dítětem hovořit. Zakázaná by naopak měla být odbývající hláška: Na to jsi ještě moc malý/malá, kterou na různé všetečné dotazy potomků používá hodně maminek a tatínků. O zrození i smrti, o lásce a sexu, stejně jako o nenávisti, zlu a násilí, o nemoci blízkých i dítěte samotného je třeba s dětmi mluvit přiměřeně jejich věku, vhodným jazykem i formou, v příhodné situaci a respektovat přitom jejich individualitu.

Každé dítě (stejně jako každý rodič) je totiž jiné. Módní stylistka a konzultantka Táňa Havlíčková, která se od módy posunula k mezilidským vztahům a je autorkou knihy Klíč k rodině aneb manuál k dětské duši, vytvořila svou vlastní metodu pro porozumění sobě i druhým tzv. OCTO CODES. Podle ní existuje osm stylových typů.

„Čím více pochopíte jednotlivé typy osobnosti, tím laskavější a více respektující bude výchova těch, na kterých vám záleží úplně nejvíce – vašich dětí,“říká v předmluvě knihy. Otec typu Bankéř musí se svým mladším synem „malým romantikem“ mluvit úplně jinak, než se starším „rebelem“. Základní pravidla, jako je nelhat, být upřímný, vyhradit si na popovídání dost času, nekázat z „katedry“, ale umět i naslouchat, platí pro všechny typy dětských osobností. Bez respektování toho, že i malé dítě je osobnost, je každá komunikace ztracená.

Náročná situace budí náročné emoce

Dítě nežije na jiné planetě než my. Sdílí náš svět a vyrovná se se vším, s čím se vyrovnáme my sami. Dospělí by dětem měli ukázat všechny odstíny života, ale zároveň jim dát nástroje, jakým takový svět zvládnout. „Nesmíme přitom zapomínat, že všechny emoce, které dítě projeví, jsou v pořádku. Žádné jeho projevy nehodnotíme nebo nezastavujeme! Když se dítě prožívá city, které ještě nikdy nezažilo – smutek, hněv, strach – pojmenujeme je a ujistíme jej, že v náročné situaci jako je například vážné nemoc v rodině je normální prožívat náročné emoce,“doporučuje zkušená terapeutka a lektorka Alžběta Protivanská.

Nedáme tě

Umíme-li si s dítětem povídat a věnujeme-li mu dost času, můžeme tak předejít problémům. Mnohé případy šikany by nedospěly k tragickým koncům, kdyby se „oběť“ včas svěřila. Pro dítě je o svém trápení velice těžké mluvit. Stydí se, nechce agresory „naprášit“, bojí se následků… Reakce dospělých musí proto být mimořádně citlivá, uvážená a musí vyvolávat v dítěti pocit, že ho „nedáme“.

Nemoc v rodině

Velmi náročné jsou i situace, kdy se rodina musí vypořádat s vážnou nemocí některého ze svých členů. Je to neobyčejně stresující i pro dospělé, natož pro děti. Zlehčování, lakování na růžovo, nebo dokonce zamlčování „v zájmu dítěte“ ale jen všechno zhoršuje. Srozumitelně a přístupně vysvětlit potomkovi, co se s maminkou nebo s tátou děje, poskytnout jim hravou formou informace o původu, průběhu a léčbě tří závažných onemocnění: rakovině prsu, zhoubném nádoru plic a roztroušené skleróze, pomáhají komiksy Medikidz, které připravily odborníci z biotechnologické společnosti Roche.

„Komiksy Medikidz jsou jedinečné v tom, že se zaměřují na potřeby dítěte i rodičů. Ulehčují oběma stranám pochopení nové situace a usnadňují komunikaci v náročné fázi života. Je velmi důležité přistupovat ke každému dítěti individuálně dle věku a celkové zralosti, starší děti jsou schopné si číst komiks samy, u mladších dětí bych doporučila společné čtení s rodičem,“říká dětská psycholožka Lucie Michálková.

„Sdělení onkologické diagnózy vždycky pro pacienta znamená zásadní zlom v jeho životě, a nejenom v životě pacienta, ale i celé rodiny. Většina pacientů na slova nádor, tumor, rakovina reaguje velkou úzkostí, někdy se objeví agresivní reakce, nevěří té diagnóze, myslí si, že jsme se spletli. Život celé rodiny se tím od základů změní. Na komiksu Medikidz se mi nejvíce líbí, že je zaměřený na potřeby dětí a dospívajících. Je vytvořený moderní formou, která je pro děti a dospívající přitažlivá, je zhotoven jednoduše, názorně, srozumitelně. Problém je tam odlehčen a nepůsobí tak depresivně. A navíc může zaujmout i dospělé pacienty, kteří díky němu třeba přijdou na další otázky týkající se jejich nemoci a můžou se na ně pak v ambulanci zeptat,”říká MUDr. Markéta Černovská z Pneumologické kliniky 1. LF UK a Thomayerovy nemocnice v Praze.

Máma to zvládne!

Před problém, jak citlivě, srozumitelně a pravdivě sdělit svou diagnózu – rakovina prsu stála před časem i Radka Kozáková. Natálce bylo tehdy osm let. „Chtěla jsem jí to říct tak, aby neměla strach, aby se nebála, že jí maminka umře. Snažila jsem se najít taková slova, aby to, co se mnou děje v rámci možností pochopila a srovnala se s tím.“A povedlo se. Dnes, kdy je Radka už v pořádku, Natálka říká: „Netrápila jsem, brala jsem to normálně. Od začátku jsem totiž mámě věřila, že se z toho dostane, že to zvládne…“

Napište odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *