reklama

Rakouské rodiny mají silnější hlas než ty české

reklama

České rodiny neumí jednoznačně říci, co potřebují. A nezvládají svoje potřeby předkládat těm, kteří by jim mohli pomoci – tedy státním institucím. Vyplývá to z materiálu, který nechalo sestavit Národní centrum pro rodinu a v němž srovnává rodinnou politiku Dolního Rakouska a jižní Moravy. Zjištění však lze aplikovat na celou republiku – tvrdí.

„Dolní Rakousko položilo základy rodinné politiky na jižní Moravě. Jedním z úspěšných projektů, který jsme od sousedů „odkoukali“, jsou například rodinné pasy. Naše rodinná politika je však ve srovnání s Rakouskem přibližně o 20 let mladší. Zatímco v 50. letech začal v Rakousku vznikat spolkový život a svazy, u nás vrcholily politické procesy a tuto prodlevu stále doháníme. Zřetelně je to vidět ve způsobu, jakým se o rodinách rozhoduje. U nás se – na rozdíl od Rakouska – dělají politická rozhodnutí ve stylu „o nás bez nás. České rodiny nejsou zvyklé formulovat svoje potřeby a předkládat je státu. V tom je Rakousko mnohem dál,” říká Marie Oujezdská z Národního centra pro rodinu.

Nízká provázanost potřeb české rodiny a prostředí, které by je mělo naplňovat, se odráží například v nízké nabídce zkrácených úvazků pro ženy s dětmi. Dle studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí touží po kratším úvazků 70 % českých matek dětí do 6 let, reálně jej využívá pouze třetina z nich. Naopak u rakouských sousedů oněch 70 % matek s dětmi do 15 let na částečný úvazek pracuje. „Zaměstnavatelé v ČR si stěžují na administrativní a ekonomickou zátěž, která nabídku částečných úvazků omezuje. Tady vidíme příležitost pro opatření a podporu ze strany státu a jeho rodinné politiky. Zaostávání Česka, co se zkrácených pracovních úvazků týče, za zbytkem Evropy ukazují všechny dostupné statistiky. Zatímco v roce 2016 v EU pracovala na částečný úvazek zhruba pětina lidí ve věku 15–64 let, v ČR to bylo ve stejné věkové kategorii jen dvacetina,” doplňuje Oujezdská. Podle ní je přitom zaměstnanost jedním z pilířů rodinné politiky. „Možnost harmonizovat profesní a rodinný život je důležitou součástí úvah o tom, zda rodinu vůbec založit.“

Podle socioložky Mgr. Hany Šlechtové, Ph.D., která se zaměřuje na sociologii rodiny a soukromého života a na rodinnou politiku, se například v médiích mluví hodně o tom, co se je málo samozřejmé, co se jeví jako nové. „Rodinu ale bereme jako samozřejmou součást našeho života. V souvislosti s ní řešíme, co nás momentálně trápí, například chybějící školky v regionu, kde bydlíme. V tom už jsme zvyklí si dopomáhat sami. Například založením hlídací skupiny, abychom aktuální problém vyřešili. Kde však cítím mezery, je schopnost apelovat na stát, aby něco změnil na úrovni systému – to se koneckonců týká i jiných oblastí našeho života,“ říká socioložka.

Lidé nevěří, že by jejich hlas mohl v konkrétních záležitostech něco opravdu změnit. Taková praxe u nás není samozřejmou součástí dělání politiky – zvláště přihlédneme-li k tomu, že ne všechny rodiny mají ve všem stejné potřeby. Přitom apel „zdola“ na tvorbu a změny opatření „shora“ musí být jednoznačný. „Oproti tomu kupříkladu ve Francii je dlouhá tradice vyjednávání, na němž se podílejí aktéři ‚zdola‘, z nejrůznějších spolků vyjadřujících zájmy širokého spektra rodin, odborníci, politici, ale i zástupci zaměstnavatelů či odborů – vyjednávání, které se zcela konkrétně promítá do legislativních změn,“ doplňuje Šlechtová. Jižní Morava je, co se demografie i způsobu uvažování týče, s dolnorakouským regionem velmi podobná. V obou zemích se lidé prakticky stejně žení a vdávají, rozvádějí, podobně se rodí děti, dokonce i počet neúplných rodin je velmi podobný.

reklama

reklama

reklama

reklama

reklama