Chinaski se chystají na další parádní koncert. Zveme vás my, skupina a samozřejmě i její frontman Michal Malátný. Kdy a kde se koná, jak Michal relaxuje a jak se připravuje? To vše se dozvíte v našem rozhovoru!

Pamatujete si na váš první koncert? Kde to bylo a jaké bylo publikum?

S kytarou na krku jsem poprvé v životě stál na pódiu hospody v Robousích u Jičína. Hráli jsme jako předkapela skupiny Dr. Mozse, ke které jsme vzhlíželi, a byla nám velkou inspirací. Ani nevím jak se naše kapela jmenovala. Psal se 1987 a náš repertoár tvořilo pět vlastních písní. Žádnou cizí nebylo v našich silách zahrát.

Měli jste už tenkrát cíl vydržet spolu tak dlouho nebo jste nic neplánovali?

Rozhodně jsme neplánovali žádnou slávu. Byla to hlavně legrace, studentská recese. Být v té době slavný znamenalo být s režimem za dobře a to se nám jako teenagerům zatraceně nechtělo. Koncerty byly načerno, bez přehrávek, zažili jsme policajty se psy na řetězech nebo prostě v 10 přijeli a vypnuli elektriku. My jsme jim za to parodovali budovatelské písně a spartakiádu. Líbila se nám tehdy Jasná páka nebo Abraxas, žádný všude znějící metal, ale spíš písničky, trochu divadlo, převleky. Jeden čas to byla úplná koexistence s divadlem Baret S. Ale režim už se začínal sypat, už to přestali stíhat. V roce 1988 jsme natočili a „vydali“ dvě kazety. Sen natočit vynilovou desku v nedohlednu, cédéčka sci-fi. Svět se změnil a plánoval za nás.

Mysleli jste si během těch dvaceti let, že ukončíte činnost, nebo jste tomu byli blízko?

Kolem první a druhé desky jsem to vzdával dost často, tak každého čtvrt roku, pak mě nakopl odchod Petra Rajcherta, kdy jsem musel znovu najít a obhájit své místo v kapele. S odchodem Pavla Grohmana kapela fakticky skončila, trvalo mi 14 dní, než jsem byl schopen vůbec začít myslet na to, co bude dál. Hrajeme a snad by měl Pavel radost.

Před dvěma lety jste slavili 1000. koncert v pražském Lucerna Music Baru, podařilo se vám shromáždit všechny muzikanty, kteří s vámi kdy hráli a jak na sérii těchto tří koncertů (999., 1000., 1001) vzpomínáte?

Na pódiu v Lucerna Music Baru se vystřídalo asi 25 hostů, hrálo se 3 a půl hodiny, pro mě osobně mejdan století. Ten 1001. měl zase jiné kouzlo, jenom kapela, nový playlist.

Kde nejdál od Čech jste hráli a jaké tam bylo publikum?

Nejdál to bylo asi v Los Angeles, na uzavřené ulici před německou hospodou plnou Čechů, kolem palmy, šerif s odznakem. Publikum bylo fantastické. Krajané v cizině jsou vděční za rodné slovo a zpívají mnohem víc, než jsme zvyklí z domova. Na východ dorazil cirkus Chinaski nejdál do Kosova, zahrát vojákům zahraniční mise. Ačkoliv na základně samozřejmě panuje „suchý zákon“, atmosféra byla skvělá.

Je nějaké místo, kam se těšíte nejvíc s celou kapelou?

Kromě již zmíněného Lucerna Baru se nejvíc s celou kapelou vždycky těšíme domů.

Jak relaxujete?

Nejlepší relax je dělat chvíli jinou muziku. Proto se třeba věnujeme tvorbě pro děti nebo svým vlastním projektům, ať je to jazz, hip hop nebo zhudebněná poezie. Miluju taky přečíst si knihu nebo se projít po horách.

Jak vznikají skladby, popište tvůrčí proces a jsou během skládání rozepře?

Jsme naštěstí parta lidí, kde každý je schopen přinést nápad na melodii nebo text. O písničky ani po těch letech není nouze. Ty nějakým záhadným způsobem nazkoušíme, a pokud k tomu už nikdo nic nemá, zahrajeme je lidem. Pak už můžete jen doufat, že se jim líbí podobné věci.

Co nás čeká v nejbližší budoucnosti?

20.9. vychází CD Chinaski Best of 20 let v síti. Jsou na něm 2 novinky, Stížnost a Hlavolam a 40 těch nejznámějších písniček. V říjnu vyjde v nakladatelství Daranus kniha : Chinaski Poprvé, mapující historii kapely od školních škamen až do žhavé současnosti. Na 6. února plánujeme jeden jediný velký narozeninový koncert v O2 Areně v Praze. Co bude dál je ve hvězdách…