reklama

Lenka Hlavatá: V podnikání se vyplatí koukat tři zatáčky dopředu

reklama

Výkonná ředitelka, spolumajitelka firmy Hlavatý & Partners Consulting Group, kterou vybudovala s manželem a která patří mezi nejúspěšnější tuzemské poradenské skupiny. Od roku 2008 poskytuje ucelené strategické poradenství v řízení podniku a marketingové služby podnikům v ČR. Lenka je také zakladatelkou ocenění Český Goodwill (firmové Oscary). Lenka Hlavatá změní na týden svůj život a vydá se v utajení do Českých Budějovic. Bude pracovat jako dobrovolník, zapojí se do aktivit Potravinové banky, do programu traumatizovaných dětí a do pomoci při hipoterapii dětí.

Co jste si pomyslela, když vám byl projekt poprvé představen? Váhala jste s účastí?

Když mi byl projekt poprvé představen, jako první mě napadlo, že je to velmi obdobná myšlenka té, kterou se snažíme šířit v rámci našeho projektu Český Goodwill – ocenění pro firmy, kterých si lidé váží. Zároveň mě začala napadat jména podnikatelů, členů rodiny Český Goodwill, které znám a kteří by se pro tento pořad krásně hodili. Po dohodě s produkcí jsem některé z nich oslovila a nabídla jim možnost účasti. Všem, se kterými jsem hovořila, se projekt líbil stejně jako mně, řada z nich vážně zvažovala, že se zapojí a rádi pomohou dobré věci. U většiny ale převládly – bohužel ne neopodstatněné – obavy ze závisti a ve snaze chránit své rodiny, děti, potažmo vnoučata, se nakonec rozhodli od účasti upustit. Přestože jsem jejich argumenty plně chápala, a ano, upřímně řečeno, souzněla jsem s nimi, bylo mi to líto, protože považuji za důležité ukazovat – nejlépe na konkrétních příkladech – že u nás existují poctiví podnikatelé, pro které je přirozené pomáhat druhým a podělit se s nimi o svůj úspěch, stejně jako neziskovky, mnohdy neviditelné, bez kterých by náš sociální systém zdaleka nefungoval tak dobře, jak funguje, což by v konečném důsledku vedlo k nižší kvalitě života celé společnosti. Proto jsem se nakonec rozhodla zdvihnout hozenou rukavici a jít do projektu osobně. Navíc to nebylo poprvé, co jsem šla proti proudu.

Vzpomenete si na ten pocit, první den ráno, před cestou do neznáma? Tušila jste, co vás čeká?

Netušila jsem vůbec, co mě čeká ani kam zamíříme. Postupně jsem zjistila pouze, že míříme na Hlavní nádraží, odkud rychlík odjíždí v nějakou konkrétní hodinu. Když jsem si představila, jaké jsou trasy rychlíků z Prahy, měla jsem dva tajné tipy. Ale neměla jsem moc času o tom přemýšlet, pamatuji si, že celé dopoledne před odjezdem bylo poměrně hektické.

Na týden jste musela vystoupit ze svých zajetých kolejí, opustit všechno, co dobře znáte, a vstoupit do neznáma. Co vám ze svého civilního života během toho týdne chybělo nejvíc?

Nevybavuji si, že by mi něco chybělo tak zásadně, aby mi to uvízlo v paměti. Snad jenom, že jsem celý týden neseděla za volantem… 😉 (smích)

Jak jste zvládla vyžít s 550 korun na týden? Vzpomínáte si, co jste jedla?

Umím uvařit z 550 korun na týden. Samozřejmě je lepší, když jsou na to dva, jednak se pro druhého lépe vaří a jednak máte větší prostor realizovat tzv. úspory z rozsahu. Jde při tom hlavně o rozumnou kombinaci surovin, které se dají využít na různé způsoby. Já osobně nejsem moc náročná, co se jídla týká, a kupříkladu jen pro sebe mě vařit nebaví. Ale měla jsem například luxusní šťouchané brambory s libečkem, které jsem si navíc sama nasbírala v rámci paběrkování s Potravinovou bankou.

Zažila jste někdy dobu, kdy jste musela počítat tak jako během toho týdne v pořadu?

Samozřejmě, a tato doba stále ještě zabírá převážnou část mého života. Jednak pocházím z rozvedeného manželství, což znamená, že matce coby samoživitelce často na jídlo zbývalo méně než 2000 korun na měsíc, a to nikoli pro jednu, ale pro tři osoby. Když jsem přišla do Prahy na vysokou školu, měla jsem, jestli si dobře vzpomínám, asi 3000 korun měsíčně na všechno, včetně zaplacení kolejí. Když jsem pak přešla na soukromou školu, abych si udělala tzv. double-degree (Ing. + MBA), brala jsem si na to desetiletou studentskou půjčku. Když jsem si kupovala své první auto, musela jsem velmi rozvážně počítat, jestli si můžu dovolit vzít si úvěr a mít jistotu, že jej budu moct platit.

Jaká tedy byla vaše cesta k milionům?

Skoro nic jsem v životě nedostala zadarmo, všechno jsem si musela sama odpracovat. Začalo to brigádami při střední škole, jakmile to jen bylo možné, přes hledání stabilního zaměstnání, nejprve alespoň na částečný úvazek a při nejbližší příležitosti na full-time. Ta se naskytla při dokončení bakaláře, které jsem zvládla už za pět semestrů. Pokračovat na inženýrské studium jsem na VŠE nemohla, protože můj obor, mezinárodní obchod, tenkrát neumožňoval dálkovou formu. To byl – spolu s možností získání double-degree – důvod, proč jsem přestoupila na soukromou VŠ. Tam jsem mohla začít pracovat na plný úvazek přes týden, dva víkendy v měsíci jsem byla ve škole na klasickém inženýrském studiu, třetí víkend jsme měli MBA program a konečně čtvrtý víkend mi zbyly dva dny volna. Co mě nezabije, to mě posílí, jak se říká. A mě to naštěstí posílilo. 😉

Gabriela Slováková o vás v pořadu říká, že jste skromná žena. Myslíte si to také?

No, když to člověk prohlásí sám o sobě, tak to implikuje, že skromný není. Ale když to řekne ředitelka věznice, tak to musí být pravda. Autoritám se neodporuje, že 😉 (smích). Ne, vážně. Věřím, že s ní můžu souhlasit, zejména co se materiálních statků nebo nějaké potřeby zásluhovosti týká. Určitě netrpím syndromem „jájovství“ a raději zůstávám v pozadí. V čem ale určitě skromná nejsem, jsou vysoké nároky – na sebe samu v první řadě, a pak i na lidi v mém okolí. Moji kolegové by vám mohli vyprávět o čertech, co tkví v detailech, a jak je pro ně někdy složité se s mým perfekcionalismem vypořádat. Ať už se týká kvality služeb, které poskytujeme, vztahů, které si hýčkáme, osobní integrity nebo třeba tak základní věci, jakou je držet slib, který člověk dá.

V pořadu říkáte, že být úspěšnou manažerkou a svým vlastním pánem byl váš sen. Za snem je potřeba jít. Jaká byla vaše cesta ke kýženému cíli? Jaké byly začátky vašeho podnikání?

Jak už jsem zmiňovala, při vysoké škole jsem začínala svou kariéru jako zaměstnanec v mezinárodních firmách. Po skoro deseti letech už jsem ale pociťovala, že to nebude to pravé ořechové. Důvodů bylo víc, ale asi ten hlavní bylo samotné prostředí korporátních píčusů, co se bojí o svoje místo, a tak je jejich jedinou starostí předstírat, jak strašně jsou zaneprázdnění, aby vypadali nepostradatelní. Přitom nejsou schopní udělat pořádné vlastní rozhodnutí; místo toho, aby Vám na rovinu řekli ‚ne‘, raději nechají věc „vyhnít“; a ještě se přitom tváří jako mistři světa. Já ale mám potřebu věci řešit a budovat.

Kdy přišel ten moment rozhodnutí postavit se na vlastní nohy?

Jednoho dne jsem shodou okolností byla na pohovoru v RWE, při kterém mi položili klasickou otázku, kde se vidím za pět let, tedy asi ve věku 33 let. Když jsem jim popravdě odpověděla, že v pozici finanční ředitelky, málem spadli ze židle. V tu chvíli mi došlo, že tudy cesta opravdu nepovede.

Sama jsem ale podnikat nezačala. První firmu založil můj manžel a začínal úplně klasicky – z garáže, respektive v našem případě z obýváku. Od nuly, od zakázky k zakázce. Firma rostla postupně, pak přibyla další, první zaměstnanci, vlastní kanceláře, stálí klienti. Pak přišel okamžik, kdy jsem byla povolána – tenkrát už do rozjetého vlaku – abych jej řídila. Škrtla jsem si tedy nulu na výplatní pásce a výzvu přijala. Štěstí přeje připraveným… A tak jsem se ještě před třicítkou stala nejen finanční, ale i výkonnou ředitelkou dokonce dvou firem 😊.

Cíl je tedy je splněn?

Když si člověk myslí, že už je v cíli, tak je leda v… Jistě víte, kde myslím…😉. Protože cokoli neroste, fakticky umřelo. Máme spoustu cílů. Předně je naším cílem pokračovat dál v podpoře podnikatelů a firem, kterých si lidé váží, to znamená dál rozvíjet ocenění Český Goodwill a ukazovat všem, že podnikání je především o každodenní tvrdé práci a vytrvalosti, a že většina opravdových podnikatelů jsou obyčejní lidé jako Vy nebo já, a jen jsou dost šílení na to jít si za svým snem. V neposlední řadě pracujeme na založení vlastního investičního fondu. Těch cílů máme ještě celou řadu a další průběžně přibývají, jak se objevují nové příležitosti, kterým jsme vždycky otevření. Pochopitelně, člověk musí být připravený na to, že některé cíle vyjít nemusí, a nehroutit se z toho. Protože už samotná cesta je cíl…

S manželem jste procestovali celý svět, máte slušný vozový park, hezký dům. Jaké společné plány máte dál?

Všechno, co jste vyjmenovala, je jen nice-to-have. Krom těch plánů, které už jsem vyjmenovala, je mou odpovědí na Vaši otázku číslo 42.

Co?

Přečtěte si Stopařova průvodce po galaxii… Případně se podívejte na naše závodní auto – které se mimochodem jmenuje Marvin – co máme na předním skle… 😊 Ještě jeden cíl mám, chci absolvovat dálkovou rallye na trase původního Dakaru, která se dnes jmenuje Africa Eco Race.

Váš manžel o vás říká, že jste stejně skvělá řidička jako partnerka. Jste dynamická a přemýšlíte, co bude za zatáčkou, neřítíte se do ní po hlavě. Souhlasíte s ním? Nebo jak se vidíte vy?

Tak zaprvé, neříká, že jsem skvělá, ale dobrá, což je za tři, a to opravdu nevím, jestli mám považovat za pochvalu… A rozhodně s ním nesouhlasím, protože koukám ne jednu, ale tři zatáčky před sebe. V podnikání se to více než vyplácí, na tom se shodneme. Na silnici o tom často pochybuje, protože se mu to zdá poměrně v rozporu s fyzikálními zákony, ale je to něco mezi nebem a zemí, možná můj anděl strážný, možná prostě intuice, kterou se mi celkově vyplácí poslouchat. Kdo ví. Nicméně, výsledkem je, že nezřídka na dovolenou jezdíme sice společně, ale každý svým autem 😉.

Jak ten týden bez vás zvládli ve firmě?

Všichni ten týden zvládli úplně standardně. Přece jen se zabýváme především nastavováním procesů ve firmách klientů, aby jejich podniky fungovaly samostatně i bez jejich fyzické přítomnosti. Bylo by silně neprofesionální, kdyby to v naší vlastní firmě bylo jinak. Navíc jsme dlouhodobě zvyklí fungovat flexibilně, online, prostředky vzdálené komunikace, takže jsme měli výhodu nejen při tomto natáčení, ale i významný náskok v podmínkách letošních lockdownů. Naopak asi moji kolegové čekali, že si ode mne odpočinou ještě víc. Jenže já jsem večer poté, co skončilo natáčení a štáb šel spát, otevřela notebook a začala je zásobovat úkoly. A poslední noc samozřejmě, když jsme chystali darovací smlouvy, se mnou měli někteří celonoční šichtu. Tímto jim děkuji 😉.

A jak jej zvládl váš muž? Vzpomenete si, jaké bylo pak přivítání?

Přivítání bylo vřelé, jako když se vrátím z práce. U nás je normální, že se v práci celý den nepotkáme, že jeden nebo druhý jsme týden pracovně na cestách, že doprovázíme klienty na zahraniční jednání, veletrhy, konference… Minulý rok byl v tomto ohledu poměrně intenzivní, takže jeden týden navíc už se doslova ztratil.

Co pro vás bylo během účasti v projektu vůbec nejtěžší?

Těžké bylo konečné rozhodnutí, zda do projektu jít. Ve finále to bylo de facto ze dne na den.Ze všeho nejtěžší ale bylo na závěr pořadu rozhodnout, komu a v jaké formě pomoci. Není to nutně o penězích, ale o celkovém přínosu, který pro obdarovaného budou mít. Nejde totiž o to dát hladovému rybu, ale naučit ho rybařit.

Když s odstupem času vzpomínáte na natáčení, jaké vzpomínky se vám vybaví?

Napadají mě dvě vzpomínky, které byly opravdu silné. První je, když jsem dostala bičem. Ano, bičem, přes ruku a půlku zad jsem pak měla pěkný šlinc… Došlo k tomu ve Vladykově dvoře v rámci mého úvodního dobrovolnického školení. Jindřiška mi chtěla ukázat, jak funguje nonverbální komunikace a že i člověk mého vzrůstu a tělesných proporcí může projít stádem velkých dospělých koní a oni mu přirozeně uhnou. Podotýkám „přirozeně“, to znamená ochotně, sami, vůbec se nepoužívá bič ani jiné pomůcky, jen aura vlastního těla a postoje. Nicméně k nácviku toho, jak funguje osobní komfortní zóna a princip její ochrany, respektive narušování – protože ten funguje stejně u koní jako u lidí – použila jako nástroj bič. Stály jsme naproti sobě a Jindřiška jím máchala, postupně se tím koncem přibližovala ke mně. A já jsem stála, až nakonec tím bičem mocně švihla. A najednou jsme tam stály obě jako opařené, a nemohly uvěřit, co se stalo. „Jakože cože? WTF?“ běželo mi hlavou, když jsem po chvíli ucítila bolest. Jindřiška ke mně pochopitelně přiběhla s obavami, jestli jsem v pořádku, a jen nevěřícně kroutila hlavou, že se jí ještě nikdy nestalo, že by někdo v takové situaci neuhnul. No, všechno je jednou poprvé… 😉 (smích) Každopádně to byla velmi zajímavá zkušenost pro všechny.

A druhá vzpomínka je na azylový Dům sv. Pavla, kde jsme s holkami z Potravinové banky vařily fazolový guláš. Ředitelka této organizace, mladá a velmi schopná dívčina, působila v tom prostředí jako zjevení. Kdykoli si na ni vzpomenu, přemýšlím, kde se v člověku bere takové sociální cítění a mentální síla vykonávat takovou práci, kde je pozitivních momentů poskrovnu. S bezbřehou trpělivostí a respektem ke klientům… Bylo to opravdu hustý prostředí, na které má jen málokdo žaludek. A rozhodně bych sem „na zkušenou“ poslala všechny, co mají na vizitce „manažer kuchyňky“ a jsou přesvědčeni, že je to opravňuje k tomu, aby se vozili po všech kolem a dávali jim najevo svou nadřazenost a moc. Tam by si mohli teprve ověřit, jací drsňáci jsou doopravdy.

Jste v kontaktu s některými lidmi, které jste během natáčení poznala?

Jsem v kontaktu v podstatě se všemi. Jindřišku z Vladykova dvora, která by se pro druhé rozdala, ale na sebe samu vůbec nemyslí, se nám už v závěru loňského roku podařilo „donutit“, aby si vybrala svůj osobní dárek a užila si wellness víkend jen pro sebe. Letos jsme navíc poměrně intenzivně spolupracovaly na zefektivnění jejich fungování, aby jim lépe vycházely finance, abychom jim vytvořili prostor, v jehož rámci se jim vrátí čirá radost z práce, kterou dělají. Spousta dobrých věcí – i když covid – se podařila a další se rýsují. Simča, které jsem dělala starší kamarádku v rámci dobrovolnictví v Temperi a programu Pět P, přijela také loni do Prahy na plánovaný výlet. Připravila jsem jí celodenní program, včetně nejdůležitější návštěvy v super kadeřnickém salónu Red, kde se Simče věnovali, nejen co se péče o vlasy týká, ale také se podělili o své odborné a osobní zkušenosti – za což bych velmi ráda, pokud můžu, ještě znovu moc poděkovala paní majitelce salonu Janě Šafářové, která byla velmi ochotná Simče všechno ukázat a vysvětlit. Výlet připadl na první adventní neděli loňského roku, kdy se zrovna na Staroměstském náměstí slavnostně rozsvěcel vánoční strom. Takže to byl celý den plný zážitků a nadšení, které zářilo v Simčiných očích.

Máte možnost sledovat, jak s vašimi penězi naložili?

Ano, mám. I když letošní covidová situace dost zamíchala původními plány a některé z věcí se nemohly realizovat, přesto se udělal obrovský kus práce. Jak jsem už říkala, jsme ve stálém kontaktu a všichni vědí, že se na mě můžou spolehnout a peníze mají připravené, až nastane ten správný čas. Konkrétně mám na mysli třeba Temperi, kde můj příspěvek byl určený na tak zvané „víkendovky“. To jsou společné akce pro děti z programu Pět P a jejich kamarády-dobrovolníky, kdy společně stráví víkend obvykle v přírodě. Normálně Temperi pořádá jednu akci na jaře a jednu na podzim, což letos z pochopitelných důvodů nebylo bohužel možné.

Jak těžké pro vás bylo udržet jinou identitu?

Skytou identitu jsme volili tak, aby mi byla co nejbližší a příběh co nejvěrohodnější. Lenka Veselá, účetní z Prahy, co se v rámci své životní cesty aktivně zajímá o dobrovolnictví. Přesto se mi podařilo prokecnout se hned při prvním setkání, kdy jsem se suverénně představila jako Lenka Hlavatá 😉. Naštěstí to pod tíhou situace – štáb, kamery, nová situace, brzké ráno… – bylo možné přejít bez mrknutí oka, takže si toho v neziskovce – první byla Potravinová banka Jihočeského kraje – nevšimli. Dál už jsem se představovala jednoduše jako Lenka, což vzhledem k mému mladistvému vzhledu a prostředí dobrovolníků nebylo nikomu vůbec divné.

Darovala jste spoustu peněz, co projekt dal vám?

Projekt mi dal spoustu věcí. Poznala jsem řadu nových lidí, kteří jsou inspirativní, šikovní a zapálení do své práce v neziskovém sektoru a jejichž životním posláním je pomáhat druhým. Zjistila jsem, kolik dobročinných organizací existuje na různých stupních sociální pomoci, které fungují jako záchranná síť pro lidi, co si z nejrůznějších důvodů nemůžou pomoct sami. Samozřejmě, pokud je někdo na dně kvůli své lenosti nebo nedostatku vůle, je to jedna věc. Ale mezi „klienty“ neziskovek, které jsem zažila, jsou i lidé, kteří se na dně ocitli kvůli nedostatku intelektu, vážnému zdravotnímu problému nebo je prostě semlel systém kvůli souhře těžko uvěřitelných náhod, kterou umí napsat jen život. Většinová společnost může být ráda, že pro tyto „ztracené existence“ tady existují nestátní neziskové organizace. A samozřejmě také dobrodinci z řad široké veřejnosti, kteří tyto neziskovky podporují – ať už jako dobrovolníci nebo finančně. Svědčí to o vysoké rozvinutosti naší společnosti, což mě jako patriota velmi těší.

Také jsem si ověřila, že sklon k prospěšnosti druhým se v člověku pravděpodobně rodí vlivem osobních traumat a nepříznivých životních událostí. Říká se, že každý máme svou třináctou komnatu. Stejně tak řada lidí z neziskovek, které jsem v rámci své účasti v projektu poznala, si nějakou větší či menší tragédií prošla. Ale místo toho, aby fňukali nebo se litovali, rozhodli se svou energii věnovat ve prospěch druhých. Sama mám za sebou poměrně těžkou životní cestu, díky které jsem taková, jaká jsem, a dosáhla jsem toho, čeho jsem dosáhla. Takže vím, o čem mluvím.

V osobní rovině jsem si znovu potvrdila, že moje životní strategie je správná. Uvědomila jsem si, že mám nadprůměrně vysoké nároky na sebe i své okolí a že je to tak dobře. Že to, co dělám, respektive děláme, a považuji to za samozřejmé, až tak samozřejmé úplně není. Že jsem vděčná za schopnosti, které mám a které mi umožňují svobodně se rozhodovat. A že chci žít svůj rozmanitý život každý den naplno jako doposud, protože člověk nikdy neví, kdy se mu svět převrátí nohama vzhůru. To je hned…

Šla byste do projektu znovu?

Ano. Bez váhání.

Už jste se někdy předtím zapojila do podobných CSR projektů?

Ano, přirozeně. Dlouhodobě podporujeme nejrůznější CSR projekty, ať už vytváříme vlastní nebo se aktivně zapojujeme do projektů našich partnerů. V rámci projektu Český Goodwill jsme podpořili konkrétní hendikepované děti, splnili x přání onkologickým pacientům, letos při poslední inventuře ve firmě jsme vyřazený majetek (počítače, telefony, televize, kancelářská křesla, a další) věnovali do dětského domova, podporujeme zvířecí útulky, darujeme krev a tak dále a tak dále. Já osobně jsem se – protože mám řidičák na kamion (C+E) a ve stresových situacích zachovávám klid a řeším je s chladnou hlavou – přihlásila k jednotce dobrovolných hasičů. Z partnerských projektů, které podporujeme, mohu jmenovat například Běh se žlutou stužkou – Uteč předsudkům, iniciativy Plaťme včas nebo Sponka pro alergiky, projekt Fandi mámám na podporu rodičů samoživitelů a další.

Není to žádné hrdinství, jen chci říct, že pomáhat může úplně každý z nás. Nemusí jít nutně o peníze, pro začátek stačí chovat se slušně a odpovědně, smát se na své okolí a, pokud je to možné, tak i přiložit ruku k dílu. Je důležité, aby každý začal sám u sebe a věřil, že svým příkladem strhne i ostatní.

reklama

0 Komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reklama

reklama

reklama

reklama

reklama

reklama