VIVA VIDEO, VIDEO VIVA: Radek Pilař stvořil nejen Rumcajse

Autor: dne 26 ledna 2020

„Když jsem se vrátil z Bienále, začal jsem malovat film,“ řekl Radek Pilař a opravdu začal. Dokumentární snímek o jednom z prvních Čechů, kteří se za socialismu věnovali videoartu, představí režisérka a scenáristka filmu VIVA VIDEO, VIDEO VIVA Adéla Komrzý 12. února ve 20:00 v pražském kině Světozor.

Pozoruhodná novinka VIVA VIDEO, VIDEO VIVA je věnována neznámé historii českého videoartu, zároveň jde o citlivý dokument, jehož průvodkyní je sama autorka filmu Adéla Komrzý. Její dědeček Radek Pilař se proslavil především jako tvůrce postaviček Rumcajse, Manky, Cipíska a Večerníčka. Málokdo ale tuší, že byl také vůdčí osobností skupiny, která za socialismu tvořila úplně nový umělecký směr – videoart.

Režisérka se tedy vydala na cestu za poznáním nejen českého videoartu, ale také za poznáním dědečka, který zemřel, když jí byl pouhý rok. První kroky vedly do dědečkova starého ateliéru, právě tam všechno vzniklo.  „Když jsem zalezla na hodiny a hodiny do dědovy pracovny, kde jsem se probírala jeho deníky a texty o videu a umění, cítila jsem napojení. Byť mi byl jeden rok, když zemřel, přenesl na mě naprosto základní radost z tvorby. Byl to intimní proces,” říká Adéla Komrzý.

Hnacím motorem celého filmu bylo dění kolem výstavy Den videa 1989/2018 – rekonstrukce výstavy z roku 1989.  Dokument VIVA VIDEO, VIDEO VIVA oprašuje staré VHS, aby získal pohled na rané elektronické obrazy, odhalil dosud nezmapovanou historii předrevolučního československého videa, představil Radka Pilaře, Petra Skalu, Woodyho Vasulku a další uznávané i téměř zapomenuté osobnosti, které spojilo nadšení, obsesivní zvědavost a futuristické vize o využití nových technologií pro umělecké vyjádření. Film ale nabízí ještě mnohem víc. Promítá se v něm svoboda, touha tvořit něco zakázaného, něco, co umělce stmelí s ostatními, stejně smýšlejícími lidmi. Důležité tedy bylo nejen tvořit, ale také se u toho pobavit a pocítit sounáležitost.

„Natáčení filmu bylo napínavé, už proto, že jsme hodně VHS museli hledat ve starých ateliérech i sklepích a ne všechny se dohledaly. A když už se našly, tak bylo těžké vůbec najít přehrávač. A když už se našel, pásky byly vybledlé. Snažili jsme se lapit paměť, ta se nám vracela vědomím pomíjivosti,” dodává Adéla Komrzý.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit Přihlášení

Napište odpověď