reklama

Foto Story: Jak jsem v Imole „testoval“ – aneb F3 neumí pouze Charouz Racing System

reklama

Jen při historických podnicích lze nalézt závodní vozy, které (z mého pohledu) ještě mají „pořádnou minulost“ a vzbudí v mých očích úctu před jejich konstruktéry, mechaniky a odvážnými piloty – něco, co u aut od začátku „karbonového období“ již prostě nepociťuji. Někdy se pokusím o to, jít o kousíček dál, než taková auta jen vyfotit, nebo o nich poklábosit s majitelem. A tak jsem do Imoly k „Minardi Days“ s sebou vezl i svou přilbu a overall z dávno zašlých dob mého aktivního závodění. Mým cílem bylo, do nějakého takového skvostu, který jsem znal jako kluk jen z obrázků, alespoň usednout.

Náhoda tomu chtěla, že jsem v paddocku „rozbyl svůj stan“ (čti zaparkoval) hned naproti areálu firmy Autoluce z Modeny. Podnik pana Daniele Ferrua se zabývá restaurováním a prodejem závodních (ale i silničních) drahokamů a do Imoly jich asi tucet přivezl na ukázku.

Mezi nimi mne zaujaly hlavně dva monoposty F3 ze 70. let. Jednalo se o GRD (Group Racing Developments) typu 375 z roku 1975 a o rok mladší March 763.

S bílo-žlutým GRD-Toyota postaveným v anglickém Gristonu, jezdil mladý Stefan Johansson roku 1975 národní mistrovství F3 Švédska a vybrané závody evropského šampionátu. Jak známo, stal se Johansson později posledním špičkovým pilotem F1 své země. V 79 velkých cenách dojel 12x na stupeň vítězů a byl mimo jiné i továrním jezdcem Ferrari a McLarenu.

Červenobílý  March 763 s motorem Toyota ladiče Novamotor má šasi číslo 16 a je tak posledním tohoto typu, který firma Maxe Mosleye postavila – bylo jich totiž celkem 16, z nichž jich Mosley tehdy 11 prodal do Itálie. Tam s ním jezdil jezdec proslutý svým pseudonymem „Gimax“. Tento movitý Ital neměl tak úspěšnou kariéru, jako Johansson. Carlo Franchi, jak se skutečně jmenoval, byl relativně úspěšným pilotem sportovních prototypů, ale „přičichl“ i k formuli 1. Roku 1978 si od Johna Surteese „koupil“ pro velkou cenu v Monze kokpit zraněného Ruperta Keegana. V kvalifikaci byl nejpomalejší a tak směl s Rebaquem, Ertlem a Bleekemolenem v neděli jen přihlížet. Možná, že to bylo jeho štěstí. Dnes víme, že start v Monze tehdy ústil v hromadnou nehodu, která usmrtila Ronnieho Petersona a životu-nebezpečně zranila Gimaxova týmového kolegu Brambillu. Gimax zemřel až letos v lednu…

Brzy jsem navázal k panu Ferruovi od Autoluce přátelský vztah – a to i proto, že se to v jeho pavilonu jen hemžilo velkými jmény: legenda DTM Gianni Giudici u něj seděl prakticky permanentně, na kafe přišli později i Emanuele Pirro a Alessandro Nannini. A jak se tak povídalo, tak jsem sebral odvahu a zeptal se ho, zda bych si směl sednou do obou monopostů. Ferrua přitakal a já letěl těch 10 metrů k mému vozu, abych se převlékl.

A mohlo se „testovat“… Mechanik Autoluce mi pomáhal do kokpitu (popravdě řečeno spíše dával pozor abych něco nerozbil) a kamarád Walter tu show fotil. A že to byla „show“… Do Johanssonova vozu jsem se ještě tak nějak vešel, „Gimax“ ale musel být hotový trpaslík – hlavně asi vůbec neměl něco, jako pánev. Do toho auta jsem se pořádně nevešel… Fandové okolo se začali srocovat v naději, že to auto nahodím a vyjedu na trať  – snad jsem je příliš nezklamal, když jsem po chvíli zcela propocený vylezl. Pro mě to bylo krásné – díky Daniele, díky Autoluce!

Text: Roman Klemm
Foto: Walter Falbesoner, Roman Klemm

reklama

reklama

reklama

reklama

reklama