Hlavní téma Božské komedie provází lidstvo od nepaměti. Myslíte, že současná přetechnizovaná společnost na tom něco mění? Nepropadá dnes člověk, díky dříve netušeným možnostem přenosu informací, více než jindy falešnému pocitu, že je v tomto světě jen nezúčastněným pozorovatelem?
Podle mého názoru na tom technologie nic změnit nemohou, protože témata, kterým se Božská komedie věnuje, směřují vyloženě k člověku a jeho chování od nepaměti. Ani do budoucna se na tom podle mě nic nezmění, bude to vždy totéž. V tomto smyslu je Bohem člověk sám. Všechny kategorie, které Dante sepsal, jsou dodnes platné a týkají se přímo podstaty člověka. Když ale budeme chtít něčemu propadat, tak tomu prostě propadat budeme. Je to o rozhodnutí jednotlivce.
Byli by Bosch, Arcimboldo nebo Munch dnes na Instagramu? Měli by ve svých smartphonech Artivive?
Instagram jsem sama dlouho nebrala v potaz. Až během mateřství mě napadlo, že má smysl systematičnost toho sdílení. Myslím, že se to může jevit jako deník. Když hledám nějaký obraz, najdu ho tam. Rychle a přehledně. To mě na tom asi baví nejvíc. Artivive mě baví zase z jiného důvodu. Někdy, když chodím po galerii, mám chuť nahlédnout na obrazy ještě jinak. To ostatně také můžu – díky vlastní představivosti – podívat se na ně shora, zespoda, vyprofilovat si to nebo si třeba představit, že stojím uvnitř obrazu. Tahle aplikace zase ukáže další aspekt. Může to být hudba, další obraz, video. Je to prostě možnost. A já možnosti ráda využívám, znamená to pro mě určitou míru svobody. I s obrazem se přece dá zacházet svobodně. Asi nedokážu říct, zda by to používali zásadní malíři minulosti, možná, pravděpodobně by dnes také malovali jiné věci, snad by se i stali někým docela jiným.
S nástrojem pro tzv. rozšířenou realitu pracujete dva roky, jak došlo k prvnímu setkání?
V podstatě je to tak, že poslední roky objevuji virtuální realitu. Nejdřív jsem v ní začala maloval. Obecně ve své tvorbě ráda objevuji a zkouším nové způsoby nebo nástroje a tohle byla další cesta. Splňovala pro mě požadavky, že se můžu v obraze volně pohybovat, nesedím hodiny u obrazovky počítače a neklikám myší. Malba, která vlastně není vidět, je kódem, ale existuje. Je někde vepsaná jinak. V klasické malbě na podložce se nikdy nestane, že se barva dostane někam jinam než na tu plochu, se kterou počítáte. Ve virtuální realitě je možné malovat do dalších rozměrů. Vzhledem k tomu neomezení a také zcela odlišnému principu musím ale počítat úplně s jiným kanálem, ze kterého vychází inspirace. Neovlivňuje mě okolí, světlo, barva.
K Artivive jsem se dostala až později. Bude to asi rok, když jsem přemýšlela, jak vytvářet digitální výstavu, pracovat s virtuální a tzv. prodlouženou realitou. Na začátku byly pokusy o vlastní aplikaci prodloužené reality. Až později jsem objevila Artivive a bylo to univerzální řešení. Divák používá vlastní telefon, který se stává takovým třetím okem. Každý dnes u sebe nosí nástroj, který umožní vidět rozšířenou realitu. Taky je třeba poznamenat, že Artivive používá divák, nikoli umělec. Na takto zpracované obrazy je možné nahlížet i pomocí brýlí pro virtuální realitu, ale je to technicky náročnější varianta na zprovoznění.
Dokážete začlenit v podstatě hravou digitální technologii do díla způsobem, který umocňuje emoční sílu a jistou znepokojivost Vaší tvorby. Je to otázka intuice, nebo promyšleného postupu?
Když se pracuje s digitální technologií, je nutné mít promyšlený postup. Intuitivně pracuji v samotné malbě. Ve virtuální realitě je také prostor pro intuitivní tvoření, ale když se schyluje k animování a výslednému obrazu, musím mít jasnější představu, co se má dál na obraze odehrávat.
Je pro Vás aplikace Artivive dnes již běžným prostředkem vyjádření, počítáte s jejím použitím od prvního momentu tvorby nového díla?
Víc, než konkrétní aplikace je pro mě běžnější samotný způsob vyjadřování se prostřednictvím virtuální reality. Současně je to také stále objevované pole. Už proto, že průběžně dochází ke zdokonalování softwaru a rozšiřování jeho možností. Od prvního momentu tvorby nové věci s virtuální realitou počítám spíš výjimečně. Teprve postupně si začínám pohrávat s myšlenkou, co by se v obraze mohlo dít dál. Rozvíjím to. Ale nikdy to není definitivní, je to jen další způsob nahlížení. Někdy kolem obrazu musím chodit velmi dlouho, abych přišla na to, co by se v něm mělo stát. Vždycky se navíc snažím, aby byl ten „druhý obraz“, který v Artivive vidím, použitelný i sám za sebe, tedy určitým způsobem separovaný od toho „mateřského“. Nedávno se mi stalo, že se ten princip konečně obrátil. Malovala jsem obraz až na základě modelu, který vznikl právě ve virtuální realitě. Na tohle jsem dlouho čekala. Měla sem pocit, že mi to změní pohled na obrazovou plochu, zdeformuje ji, že budu pracovat jinak a přicházet si na věci jiným způsobem. Možná si tím dělám malování složitější, ale aspoň se nedostávám do smyčky opakování sebe sama. Taky se chci u tvorby bavit, mít ji ráda, objevovat ji. A to se mi zatím naštěstí děje.
