Poprvé si to koně a jejich jezdci v rámci Velké pardubické rozdali v roce 1874. A prakticky od této chvíle závod vzbuzuje emoce. Nejen kvůli sázkám a obrovskému byznysu, který se kolem Velké točí, ale i kvůli množství koní, kteří byli v důsledku dostihu utraceni. Podle některých zbytečná smrt, podle jiných normální ztráty.
Pravdou je, že každým rokem se bezpečnost Velké pardubické zvyšuje. už dávno to nejsou jatka jako před lety. Stačí připomenout tragický rok 1984, kdy zahynuli hned tři koně (dva na Taxisově příkopu). Právě nejnáročnější překážka dostihu byla mnohokrát upravována a s trochou nadsázky se dá říct, že dnes je nejbezpečnější na trati. I proto, že na ni jezdci najíždějí s respektem. Nemá cenu tu vypočítávat statistiky a připomínat, že od vzniku uznávaného dostihu kvůli němu zemřelo přes padesát koní. Ani není třeba spekulovat nad tím, kdy to byla chyba jezdce a kdy koně. Je to totiž úplně jedno. Smrt jednou provždy zůstane smrtí. Ochránci zvířat mají jasno, dostihy by zakázali. Mnozí „neutrálové“ s nimi souhlasí. Když se podíváme do „bezpečné éry“ Velké, zjistíme, že od roku 1990 zemřelo nejméně 13 koní proto, že jeli hlavní dostih. Do statistik nepočítáme vedlejší dostihy pardubického dne, to by byl výčet mrtvých zvířat daleko vyšší. Pak je tu ale druhá stránka mince. Koně jsou chováni proto, aby jezdili dostihy. Někdo může namítnout, že je to stejné, jako když porazíte krávu na bifteky. Její život také nemá jiný smysl. Vypadá to drastiky, co říkáte? V tomto kontextu zní slova asi nejlepšího českého žokeje Josefa Váni jako střelba do vlastních řad. „Mám strach, že lidi chodí na Velkou pardubickou jen kvůli smrti.“ Je to opravdu tak? Je vůbec možné, aby se tam davy chodili ukájet, protože tuší, že přijde smrt krásného zvířete?
Nemá na výběr!
Je těžké zůstat stranou a nemít na věc názor. Chápeme, že je to hodně emotivní otázka a chovatelé koní a zastánci dostihového sportu budou vždycky pro jejich zachování. I my si myslíme, že dostihy jsou krásný sport a že smrt koně může být nešťastná náhoda. Stejně, jako když jedete rallye, nabouráte a zemřete. Jenže je to jen a pouze vaše chyba. Vy riskujete svůj život, protože nejspíš milujete adrenalin. Budiž, je to vaše věc. Ale kůň nemá na výběr. Můžete stokrát tvrdit, že závodění miluje a je to jeho život. Možná ano, ale kdyby si dokázal uvědomit, že to může být i jeho smrt, asi by se raději pásl někde na louce. Místo toho je postaven na závodní dráhu s vědomím, že za pár minut může být po něm. Nesnažíme se rozporovat to, zda má být po zranění utracen nebo ne. Od toho jsou přímo na dráze odborníci, kteří rozhodují. Asi každého napadne, že tak banální věc jako zlomenina se musí dát vyléčit. Jenže ono je to složitější.
Utratit nebo léčit?
Zlomeniny v horních častí nohou koně nebo tříštivá poranění tkání kolem jsou prakticky neléčitelná. Obecně totiž platí, že čím níže na noze zlomenina je, tím lépe se dá fixovat. Kůň nemůže stát na třech nohách, protože by neunesl váhu svého těla. K léčení se tedy využívá závěsů, který váhu odlehčí. Přesto je v obrovském stresu, protože mu je znemožněn pohyb. Mohou se tedy snadno objevit komplikace s tímto spojené, jako například záněty šlach v nezatížených končetinách. Majitelé koní většinou okamžitě vědí, že je třeba koně utratit. A pravdou je, že tím zvíře vysvobodí z utrpení. Většinu z nás napadne, proč to alespoň nezkusit, proč do toho nedat statisíce a čekat na zázrak. On se sem tam někdo takový objeví. Koně je mu líto a chce, aby žil dál. Jenomže většinou jenom prodlužuje jeho bolest. Zvíře, které bylo zvyklé běhat trpí nejen fyzicky, ale i psychicky. Ale jsou výjimky. Když si zase vezmeme Velkou pardubickou, jmenujme třeba slavného Železníka. Během tréninku se zranil, ale majitel se ho nechtěl vzdát. I když po vyléčení kulhal, dožil se 27 let.
Skákejte si sami!
Podle nás je myšlenka na zakázání dostihů zcestná. Je to sport, který svou krásou a emocemi okouzloval davy a nejspíš tomu tak stále bude. Na druhou stranu by se mělo dbát na větší bezpečí zvířat. Když chtějí organizátoři závodů hazardovat, ať si nebezpečné překážky skáčou sami nebo si udělají počítačovou aplikaci. Na monitoru se mohou předhánět, kdo zmrzačí víc koní nebo je přivede rovnou na jatka. Včera to okamžitě po závodu odnesl irský krasavec Mount Sion. My máme jasno: Na dostihová závodiště smrt nepatří!